Děti zlobí. Díkybohu. Ale jsou situace, kdy musíme jako rodiče zakročit. Jaký trest funguje? Kdy pomůže křik a kdy jedno plesknutí přes zadek?
Trest má napravovat
Opřeme se o názor profesora Matějčka, klasika dětské výchovy. A sice, že správný trest má být v podstatě přikázání chování, které napravuje důsledky jednání, za které je dítě trestáno. Zjednodušeně řečeno, rozlije-li dítě na zem čaj, trestem by neměl být křik a plácání přes ruce, ale hadr do ruky a utírání. Jenže takový trest se velmi těžko aplikuje u dětí malých či u batolat. I když... Paní Jana na svého malého syna vyzrála. Jak?
Jsou rodiče, kteří své děti nikdy v životě neuhodí. Oplývají nekonečnou trpělivostí, moudrostí a předvídavostí. Zřejmě nebyli oni sami tělesně trestáni. Nebo naopak nesou tyto trýznivé stopy, a proto se důsledně vyhýbají podobnému jednání.
Jedno plácnutí je někdy víc než tisíc slov
S tímto lze souhlasit. Batole nepochopí, že nemůže píchat psa do očí klackem, že nemůže strkat vidličku do elektrické zásuvky a že nemůže natruc vběhnout do vozovky ve chvíli, kdy je plná aut. Jsou prostě momenty, kdy je jedno plácnutí přes zadeček účinnější a hlavně rychlejší než tisíc slov.
U malých dětí často zabere jen plácnutí
Ale aby se to s plácáním nepřehánělo… Někteří rodiče pleskají své dítě přes zadek, přes ruku, v podstatě xkrát denně, aniž by si to již nějak výrazněji uvědomovali, a aniž by jim docházelo, že dítě na toto plácání už také nijak nereaguje.
Tyto formy trestu nejsou účinné, jsou předstupněm nedůslednosti. Máte-li dnes horší náladu, dítě dostane plácnuto patrně za každou maličkost. Máte-li náladu dobrou, mnoho mu projde. A zvídavé dítko tu má první prostor pro pokoušení rodičů, protože náhle zjišťuje, že pravidla někdy platí a někdy ne. Druhý důsledek takové "výchovy" ovšem může být mnohem horší.
Neustále plácané dítě (nemluvíme vyloženě o výprasku a bití, tam to platí samozřejmě také) považuje takové chování za normální. Začne plácat a bít vás, své spolužáky a těžko mu již vysvětlíte, že to bylo vaše výchovné selhání, že jste neměli čas, energii, sílu na to, řešit to s dítětem jinak než rychlým plácnutím. Potřeba tělesných trestů bude vzrůstat, trest nebude mít žádný motivační pozitivní účinek.
V afektu rozhodně ne!
Trest v záchvatu hněvu také není ničím dobrým. Vytočí-li vás dítě doběla, dejte si odstup, než přijdete s trestem. Za prvé kvůli hněvu můžete přehnat razanci a sílu trestu a za druhé, budete-li dítě trestat v afektu, brzy pozná, kde jsou vaše slabé stránky a časem je bude dovedně využívat ke své zábavě.
Takový provokující puberťák byl zřejmě často trestán v hněvu svých rodičů. A pokud mu zrovna připadá, že si ho rodiče nevšímají, není pro něj nic snazšího než šlápnout na plyn a rozpálit otce nebo matku doběla.
Pohled na říčného otce je k nezaplacení a nějaká facka za to i stojí. Je takové chování normální? A dává základ nápravě chování? Asi ne, že? Je to důsledek pokroucených vztahů, pomstychtivosti rodičů vůči dětem, je tu místo pro vzájemnou frustraci a ztrátu toho nejcennějšího - důvěry.
S puberťáky mějte trpělivost
Tělesný trest promyšleně!
„Dostaneš přes zadek, když to uděláš potřetí! Dostaneš facku, když budeš ještě jednou mluvit sprostě! Jestli mě zase štípneš, dostaneš přes ruku…“
Ale… nedostaneme pak tu facku taky? Každé fyzické násilí je dobré si promyslet. Nějaké to poplácnutí nemusí být škodlivé, naopak, ale na druhou stranu snadno se může ukázat, že se dostáváte do začarovaného kruhu vzájemného násilí. Maminka a tatínek mě můžou plácat a bít, a já nemůžu? Říká si pak děcko a vesele pleská rodiče či kope do dědečka.
Takovýto afekt může nastat u každého dítka, i toho nejlépe vychovávaného. Je to pochopitelné, agresivita je přirozenou součástí každého člověka a malé dítě ji prostě ještě nedokáže vědomě ovládat. Ale mnohem častěji, takřka na denním pořádku se takové chování objevuje u dětí, které jsou fyzicky trestány.Není to důvod k zamyšlení?
výprask
(dominik, 11. 10. 2016 20:42)